ZMĚNY V ŽIVOTĚ
„Změnou svého postoje můžete často změnit okolnosti.“
Eleanor Roosevelt
Co znamená pojem změna v životě? Životní změna?
Jak na změny reagujete Vy?
Jak na změny, které se dějí ve Vás reaguje Vaše blízké okolí?
Jsem si vědoma, že změny mi přináší do života strach. Spoustu otázek, na které ještě neznám odpovědi, protože změny se teprve procesují a já netuším, co z nich pro můj život plyne.
Co jsem se ovšem naučila je, že to NEMÁM POD KONTROLOU.
Každá změna uvnitř se odráží na okolí, které nechápe, co se děje. Jsem jiná, cítím se jiná, prošla jsem procesem, ale jak to vysvětlit okolí? A takto to má i spousta klientů, se kterými se setkáváme na terapiích, ať už ve formě online nebo offline setkání, které probíhají v Rosicích u Brna.
Téma změny se vždy budou dotýkat rodinného systému a velmi blízkého okolí. S těmi jsme nejvíce v kontaktu. Čerpám ze zkušeností sebe sama, výcviků v rámci konstelačních systémů a také Vás, klientů, kteří mi přicházíte s důvěrou Vaše příběhy sdílet.
CO V ŽIVOTĚ ČLOVĚKA ZNAMENÁ VELKÁ, MALÁ, ŽIVOTNÍ ZMĚNA?
Pro každého z nás něco jiného, protože každý jsme nastavení na své pocity, hranice, zkušenosti, prožitky. Změny mohou být různá přechodová období (školka, škola, manželství, mateřství, stěhování, ztráta blízké osoby, …). Jako velkou životní změnu vnímám fyzický odchod od rodičů, kdy si začínáme stavět svůj život, se svými základy, zkušenostmi a spolehnutím se sami na sebe. Vnímám také, že pokud je člověk ještě svobodný (není v manželství), stále zde bývají tzv. “otevřená vrátka“, kdy je možnost se k rodičům vrátit a „začít znovu“. Když vstupujeme do manželství, tyto vazby slábnout a člověk se ještě více osamostatňuje od rodičů, velmi často se stává dříve či později sám rodičem. Mnoho lidí nejsou oddáni, což nemění nic na tom, že i tak se od rodičů odpoutali a žijí si svůj vlastní život.
Pojem životní změna může být velmi jasnou představou pro jednotlivce, ale nedá se vzít všeobecně. Každý z nás jsme individualitou a tím i přistupujeme k tomuto pojmu, jak pochopením (mysl) tak vnitřním nastavením.
Přichází mi zde velmi krásné cvičení.
Zavřete si oči a představte si židli, barvu, tvar, výšku a popište ji ….
Čím více lidí se zapojí, tím více máte názorů, představ, popisů, jak by taková židle mohla vypadat.
A nyní si zkuste představit, jak by takové obrázky mohly vypadat, když se začne popisovat něco tak abstraktního jako změna.
NOVÁ ŽIVOTNÍ ETAPA VLASTNÍ RODINA.
RODINA, KTEROU JSEM VYTVOŘILA.
Když žijeme v partnerství, budujeme si svá „vlastní pravidla“, více či méně ovlivněná naší výchovou a prostředím, ve kterém jsme vyrůstali. Takový ostrov, obehnaný vodou, kdy jen my sami určujeme pravidla, koho na tento ostrov pustíme, komu sklopíme padací most a pozveme ho dál. Když na tomto ostrově žijeme sami bývá mnohem jednodušší ustát si tato „pravidla“ před návštěvami (rodiče, rodina, kamarádi, blízcí známí). Když se narodí dítě, pro oba partnery se spousta věcí změní. O to více v rámci rodiny původu, když s partnerem žijete velmi odlišný život než vaši rodiče. Když máte na výchovu svých dětí jiný pohled inspirovaný vývojem doby a novými informacemi, obohacenými o poznatky, které byste rádi změnili nebo ponechali z vašeho dětství.
Zde se velmi častým tématem nepohody v rodině stává téma tchýně. Z mých poznatků a praxe je zde několik faktorů, které vytváří hustou atmosféru.
Jedním z častých důvodů je, že matka syna (partnera) doposud nepustila svého syna do života. Stále má tendence mu život v nějaké míře řídit. Není „přestřihnuta“ pupeční šňůra. Dříve k podobných přechodovým situacím v životě sloužily přechodové rituály. V době, ve které žijeme se povědomí o přechodových rituálech často připomíná na kruhových setkáních, od moudrých duší,… také jejich důležitost pro život.
S tím, že matka nepustí svého syna do života se poutá v partnerství velmi mnoho nepříjemných situací:
– volání synovi několikrát týdně jak se má a proč nevolá on
– přijeď/te, ty/vy se ani neukážeš/te
– když si třeba mámě postěžujete, že momentálně se vám ve vztahu něco nelíbí, odpověď bývá typu: „No to se dalo čekat.“ „Já jsem ti to říkala.“
– při narození dítěte přehlížení a nerespekt vůči partnerce a jejímu nastavení pravidel v rodině
– neustálé nevyžádané rady, co dělat a nedělat, když nastane situace tahle a tahle
JAK SI STÁT ZA SVÝM ROZHODNUTÍM A NESPUSTIT „PADACÍ MOST“ DŘÍVE NEŽ JSME NA TO VŠICHNI V RODINĚ PŘIPRAVENI?
Za mě je odpovědí být upřímný a autentický. A být upřímný a autentický hlavně k sobě. Abychom mohli být upřímní a autentičtí, je třeba:
1) znát své potřeby
2) vědět priority
3) znát své hranice
4) být si vědom své sebehodnoty, sebelásky
5) rozlišovat, co je mé a co není
Všechny tyto body jsou o dlouhodobé práci na sobě, uvědomování a přijetí se takový/á jaký/á jsem.
Zní to velmi jednoduše, ale bývá to pro nás velmi těžké. Obhájit si situace před sebou ještě více méně umíme, ale říct blízkým, my to máme jinak a prosím o respekt našeho rozhodnutí, to už bývá velmi náročné. Mnohdy respekt blízkého okolí jak ze strany naší rodiny původu, tak ze strany partnerovy rodiny původu, nebývá podle našich představ a očekávání. Když začneme sdílet naše nastavení s ostatními, okolí může reagovat velmi emocionálně. Jejich reakce nás mohou vystrašit, zahnat do defenzivy, naštvat nebo se můžeme cítit velmi zranění. Tímto většinou ztrácíme důvěru.
POUŠTĚJME NA SVŮJ OSTROV POUZE LÁSKU
U okolí to nebývá tak náročné. Když zjistíme, že nějaká kamarádka/kamarád nesouzní s naším nastavením, přestaneme se vídat. Prostě ho necháme na druhé straně příkopu.
Co se stane, až se na druhé straně příkopu objeví máma, táta, tchýně, tchán?
V obou rukách nesou strach a žádají nás, abychom spustili padací most? Z jejich hlasu cítíme zdrženlivost, nervozitu, nejistotu mnohdy nadřazenost a nerespekt. Dělají si „starosti“ a nazývají to láskou.
Je pochopitelné, že naše rozhodnutí mohou rodinu vyvádět z míry. Je také pochopitelné, že to dělají proto, že věří, že dělají pro nás to nejlepší. Tohle nastavení nás mate a odvádí nás od toho, jak to chceme my. Přicházíme o pohodu, může se z nás stát defenzivní, zlostný člověk vůči danému člověku. Můžeme se snažit vysvětlovat, obhajovat, přesvědčovat, s tím že víme, co děláme. S tím, že přeci chceme žít svůj vlastní život, dělat vlastní rozhodnutí, ať už jsou jakákoliv. Jenže většinou zůstaneme u vysvětlování, obhajování: „Ale mami,…”
PROČ SE VE VYHROCENÝCH SITUACÍCH ZAČÍNÁME OBHAJOVAT?
Protože máme strach.
Strach, že nám to, na čem jsme pracovali může někdo vzít. Málokdy si v tomto okamžiku uvědomujeme, že jsme dospělí a můžeme mít, co chceme a nikdo z rodiny, přátel nám to nemůže vzít, pokud si to vzít nenecháme. Je to naše.
Strach, že zůstaneme sami. Jsme od počátku naprogramováni, že když zůstaneme sami, umřeme.
S tímto rozhodnutím, že chceme žít svůj život, bychom měli vidět, že rodiče nemůžou tuto situaci vyřešit jinak, než tak, jak se děje a není to nic proti nám. Víme, že nás rodiče milují (i když vztahy nejsou třeba úplně vřelé, jasné).
Eskalace často nevznikají, protože dvě generace mají odlišný názor, ale proto, že nikdo nechce ustoupit ze svého nastavení. Začne přesvědčování druhé strany, co je lepší a nejlepší.
VDĚČNOST, JASNOST, DŮVĚRA
Je třeba zde mít jasnost a důvěru k sebe samé/samému.
Komu budeme VÍCE DŮVĚŘOVAT?
SOBĚ nebo OSTATNÍM?
Pokud se rozhodneme postavit sami za sebe, bude to znamenat pohyb úplně opačným směrem, než jdou naši rodiče.
Převezměme zodpovědnost za svůj život, za sebe, svoji rodinu.
Vysvětlování je strach, který se připravuje na proces. Ale my nejsme před soudem. Nikdo nám nemůže vzít to, co máme. Neustálým opakováním, že my to tak máme s největší pravděpodobností rodiče nepřesvědčíme. A koho v konečném důsledku přesvědčujeme rodiče nebo spíše sebe? Jediný způsob, jak můžeme rodiče přesvědčit, že jsme všichni v pohodě, je být v pohodě a nechat rodiče tuto pohodu zažít. Když je viděno, že jsme spokojení a funguje nám to, může to být klíčem k porozumění okolí, rodičů, našemu nastavení.
I tak se ovšem může stát, že okolí nedokáže důvěřovat našemu poznání. Tady v tomto okamžiku se z matek a dcer stávají dvě matky, ze synů a otců stávají dva otcové.
Pokud naše okolí není připraveno respektovat „pravidla“ (naše POTŘEBY) na našem ostrově, můžeme říct: „Ne. Nemůžete přijít. Stále máte strach a ten strach, který máte, přinesete k nám, k našim dětem. A to my nechceme, my se nebojíme. Nechceme dětem ukazovat strach prostřednictvím vašeho hlasu a pohledu. “ Děti cítí strach, který prožívají rodiče, babičky, dědové. Tento strach si od dospělých přebírají a nesou ho společně, nevědomě. Mnohdy se tyto strachy ukládají ve formě uvíznutých emocí, které si neseme do dospělosti a způsobují různé projevy, i na fyzickém těle, při různých situacích. Tyto emoce je možné najít a odblokovat, tato metoda je možná pouze při osobním setkáním. Pokud chcete vyzkoušet, dejte o sobě vědět na email info@katerinasilarova.cz, setkání probíhají u mě v poradně v Rosicích u Brna (Brno venkov).
Strach našich rodičů není naším strachem, ani strachem našich dětí, je to jejich strach. A pokud my o strachu nejen u rodičů víme, jsme těmi, kdo drží padací most nahoře a řídíme, kdy a pro koho jej spustíme. Je naše zodpovědnost i povinnost chránit sebe i naše děti. Děti si mají hrát a čím později budou zatažení do různých „dospěláckých“ bojů, tím déle mohou zůstat sami sebou, tím kým jsou takoví, jací jsou.
CO JE DŮLEŽITÉ, KDYŽ PROCHÁZÍME TAKOVÝMI (ŽIVOTNÍMI) ZMĚNAMI?
Uvědomit si sám sebe, kdo jsem, kým jsem a co je moje zodpovědnost. Být zodpovědným rodičem a přestat být poslušnou/poslušným, hodnou/hodným dcerou/synem (syndrom hodné holky, kluka).
Když pochopíme, že vytváříme něco nového, když si uvědomujeme, že vytváříme něco „většího“ může přijít příval velké energie, velká radost, spojení s něčím „vyšším“, co není možné vysvětlit. Je třeba to zažít a zažijeme to pouze, když budeme odvážní, když budeme věřit sami v sebe a svou rodinu, kterou jsme vytvořili.
Když začneme svůj ostrov budovat podle svého nastavení, když si uvědomíme, že nemusíme všechny přesvědčovat, aby akceptovali a respektovali náš ostrov budeme svobodnější, silnější, autentičtí.
Sedněte si se svými „spolustaviteli“ ostrova a zamyslete se s respektem a úctou, co a koho na svém ostrově chcete.
DŮLEŽITÉ
Nezapomeňme, že i naši rodiče měli příležitost vybudovat si svůj vlastní ostrov. JSTE NA ŘADĚ.
Ovšem vždy chovejme úctu a respekt k našim rodičům, ke všem předkům. I oni mají své rodiče, i oni byli vychováváni v nějakých vzorcích, programech, v nějakém prostředí. Nikdy nevíme, dokud nezažijeme, jaké to měli oni. A hlavně si prosím všichni uvědomme, že naši rodiče nejsou ti, kdo TO začali. Rodiče někdo vychovával, jejich rodiče někdo vychovával a tak to jde až kam? Nevíme.
Chovejme respekt k celému rodu a snažme se vidět jejich situace, odkrývat skryté vlivy, neodsuzovat.
Mějme srdce otevřená.
S láskou Katy
Průvodkyně konstelačními náhledy, emočním odblokem, kineziologií , párovými terapiemi, rodinnými systemickými konstelacemi a retreaty pro ženy.
Inspirováno spisovatelkou Glennon Doyleovou a její knihou Nespoutaná.
