KDYŽ ODPOČINEK SPOUŠTÍ VÝČITKY
PROČ SE ŽENY CÍTÍ PROVINILE, KDYŽ NIC NEDĚLAJÍ?
Odpočinek. Pro někoho přirozená součást dne, pro jiného zdroj viny. V mé terapeutické praxi se opakovaně setkávám s ženami, které nedokážou „jen tak být“. Když si na chvíli sednou, přichází pocit, že něco zanedbávají. Že by „měly“ dělat něco užitečnějšího. Že ostatní to přece zvládají.
A hlavně – že nejsou dost ( s tímto skrytým vzorcem pracujeme v programu Emoce jako lék 3, na podzim začíná další běh, kterého se zúčastní 12 žen se svými emocemi, příběhy, ve sdílení – připoj se i ty).
Tento vnitřní tlak není slabost. Je to důsledek dlouhodobého vnitřního nastavení, které si mnoho žen nese už od dětství.
Dívčí program – být hodná, snaživá, užitečná
Mnoho žen bylo jako malé holčičky často chváleno za to, že pomohly, že byly šikovné, vstřícné, tiché.
Z takových drobných zkušeností vznikal nenápadný, ale hluboko zakořeněný vzorec:
Moje hodnota = moje užitečnost.
Když něco dělám pro druhé, jsem dobrá.
Když si lehnu a nic nedělám, jsem líná.
Když něco nezvládnu, jsem selhání.
S tímto vzorcem ženy vyrůstají, studují, budují kariéru, rodinu.
A právě v rodinném životě se tenhle program často plně rozjede – s dětmi, domácností, prací, vztahy, které je třeba „držet pohromadě“.
Odpočívat? A co na to vnitřní kritik?
Když žena konečně zpomalí, často toto zpomalení nedoprovází klid. Naopak – objeví se vnitřní hlas, který začíná šeptat (nebo křičet):
„Měla bys být lepší máma.“
„Tohle ostatní zvládají, jen ty ne.“
„Co si myslíš, že si tady budeš odpočívat?“
Tento kritik není tvůj nepřítel. Je to hlas minulosti.
Vznikl jako pokus „být v pořádku“ v prostředí, kde láska byla často podmíněna výkonem nebo poslušností.
Tělo ví – i když hlava vzdoruje
Dlouhodobé fungování v tomto nastavení má svou cenu. Tělo si totiž pamatuje každé přepínání sil. Každé „musím“ přes únavu. Každé ignorování signálu ke zpomalení.
A jednou řekne dost.
Ale místo úlevy žena často pocítí vinu – že selhala, že nevydržela, že nedokáže „fungovat jako dřív“.
Odpočinek není slabost – je to návrat k sobě
Chci ti připomenout jednu důležitou věc: Odpočinek není něco, co si musíš zasloužit.
Je to stejně přirozená potřeba jako jídlo, spánek nebo láska.
Nečekej, až ti tělo vypoví službu. Uč se rozpoznat únavu dřív – a reagovat na ni laskavě.
Zpomalit neznamená selhat. Znamená to zastavit se včas.
Co můžeš zkusit hned teď?
Zeptej se sama sebe: Co právě teď potřebuji?
Když se rozhodneš odpočívat, zůstaň s tím. Všímej si, co se v tobě ozývá.
Piš si myšlenky, které ti skáčou do hlavy, když se snažíš zpomalit. Můžeš v nich poznat hlas vnitřního kritika.
A pak si zkus položit jinou otázku: Co bych řekla kamarádce, která je na tom stejně?
Odpočinek není útěk. Je to akt péče o sebe.
A i když tě v tom vnitřní hlasy budou brzdit, můžeš jim začít naslouchat jinak.
S laskavostí.
Ne jako nepříteli, ale jako části, která si jen přeje, abys byla v pořádku.
A to skutečně budeš – ne když všechno stihneš, ale když se začneš starat i o sebe.
