UŽ NECHCI BÝT HODNÁ HOLKA
Odkud se bere naše „ano“ a proč je tak těžké říct „ne“
Možná to znáš. Někdo něco chce a ty už v té chvíli víš, že se ti to nehodí. Cítíš to v těle dřív, než to stihneš promyslet.
A přesto odpovíš: ano. Proč?
Tak to řekneš. A sebe odložíš „na potom“.
Hodná holka není povaha
Tohle není o tom, jaká jsi. Ani o tom, co máš nebo nemáš „zvládnuté“. Je to něco, co se v nás usadilo velmi brzy. Ještě dřív, než jsme se naučily mluvit. Dřív, než jsme uměly rozeznat vlastní hranici. Postupně jsme si všimly:
• že když se přizpůsobíme, je klid,
• že když vyhovíme, vztah zůstává, nejsme samy,
• že když potlačíme impuls, nic se nerozbije.
A tak jsme to udělaly a děláme, znovu a znovu. V té době to bylo to, co nás drželo nad vodou. Byla to prostě ta nejlepší možnost, jak to zvládnout, přežít.
Jenže to, co nás tehdy drželo nad vodou, si s sebou neseme i tam, kde už to nepotřebujeme.
Do dospělosti.
Do práce.
Do vztahů.
Do mateřství.
I do vztahu k sobě.
Říkáme automaticky ano dřív, než se stihneme zeptat, co chceme my.
Přizpůsobujeme se okolí dřív, než si všimneme, že ztrácíme kontakt samy se sebou. Se svou esencí.
Hranice často poznáváme až ve chvíli, kdy jsme dávno za nimi. Až když nás bolí, kam jsme se dostaly. Často až na hranici vlastních sil.
Navenek to může vypadat jako funkčnost. Jako spolehlivost. Jako „já to zvládnu“.
Uvnitř se ale postupně hromadí únava. Napětí. Podráždění. Někdy i vztek, který nemá kam jít. A pak nás překvapí naše reakce. Na situace, které by nás „normálně“ neměly rozhodit. Jsou to chvíle, kdy si můžeme – ale taky nemusíme – všimnout, že se děje něco, co nás už přesahuje. A že potřebujeme zastavit.
Někdy si to ale vysvětlíme jinak. Řekneme si, že jsme se přece jen snažily být hodné. Že tak to má být. A jedeme dál.
Někdy se to začne ozývat nenápadně. Únavou, která nemizí ani po odpočinku. Tlakem na hrudi. Stažením v břiše. Bolestí hlavy. Pocitem, že už je toho prostě moc. Tělo často ví dřív než mysl. Dává signály. Zkouší nás zastavit.
Jenže my jsme se naučily vydržet. Přitáhnout. Zvládnout to ještě kousek. A tak signály přehlížíme, bagatelizujeme, vysvětlujeme si je jinak. Že je to jen únava. Že to přejde. Že teď není čas. Až do chvíle, kdy už tělo nemá kam ustoupit. A vezme si prostor samo.
A pak si toho začneš všímat jinak. V drobných situacích každodenního dne. Unaví tě věci, které jsi dlouho zvládala bez řečí. Rozladí tě maličkosti. Zareaguješ jinak, než bys chtěla. Někdy se rozpláčeš nad něčím, co samo o sobě není „tak velké“. Něco v tobě se hlásí o pozornost, o slovo.
V těle se objeví pocit, že takhle to dál nejde
Že ses někde cestou začala vzdalovat sama sobě. A že možná nastal čas se na chvíli zastavit a podívat se na to blíž. Právě tady má smysl jít hlouběji. Zůstat u toho, co se v těle ozývá. Podívat se, odkud se tenhle způsob fungování vzal. Často totiž nejde jen o situace, které se nám dějí. O práci. O partnera. O děti.
To, co dnes cítíme v těle, má svůj začátek mnohem dřív. V rodině, do které jsme se narodily. V atmosféře, ve které jsme vyrůstaly. V rolích, které bylo potřeba zaujmout. V očekáváních, která nebyla vyslovená, ale byla přítomná.
Rodinné konstelace tyto souvislosti zpřítomňují. Dovolují je uvidět skrze zkušenost a skryté dynamiky. Ukazují, kde jsme se naučily být hodné. Kde jsme pochopily, že přizpůsobení znamená blízkost, po které jsme tak často toužily. A kde jsme za to začaly platit vlastním tichem.
Minulost tu není proto, abychom se v ní ztrácely. Abychom se litovaly, popřípadě se v ní šťouraly, pitvaly. Je tu proto, aby dávala smysl tomu, co dnes žijeme. A ve chvíli, kdy se celý obraz začne skládat, už se některé věci nemusí dít automaticky. Vznikne prostor vnímat rozdíl mezi starým pohybem a tím, co je živé teď.
Co si z takového dne můžeš odnést, nebývá jedna konkrétní věc
Spíš drobný posun v tom, jak sama sebe vnímáš. Může se objevit větší porozumění tomu, proč v určitých situacích reaguješ tak, jak reaguješ. Proč se někde stáhneš. Proč jinde přitakáš, i když bys raději mlčela nebo řekla, že to máš jinak.
Možná si odneseš pocit úlevy. Že s tebou není nic špatně. Že to, co žiješ, má své souvislosti. A že dávají smysl.
Někdy zůstane silná tělesná zkušenost. Obraz. Věta. Pocit v těle, ke kterému se můžeš vracet. A někdy se jen něco přeskupí uvnitř v tichosti prožívání bez velkých emocí. Tak, že příště v podobné situaci už se v sobě neztratíš tak rychle. Že si všimneš sebe o kousek dřív.
A to často stačí, aby se věci začaly dít jinak.
Pokud cítíš, že se tě tohle téma dotýká, vznikl z něj i celodenní prožitkový workshop Už nechci být hodná holka. Je to prostor, kde se skrze prožitek, tvoření a rodinné konstelace můžeš podívat na to, odkud se v tobě bere tendence jít proti sobě a jaké to je, když už to není nutné.
Vytvoříš si možnost vidět, cítit a porozumět tomu, co v tobě dlouho žije.
Kdy?
14. 2. 2026 | 10:00–17:00
Kde?
Rahnův palác, Rosice u Brna
„Taky jsem byla hodnou holkou. A postupně mi došlo, že to není role, ve které chci zůstat.“
