Přestaňme dělit emoce na dobré a špatné

Katerina Silarova

Kolikrát jste už slyšeli: „Hlavně mysli pozitivně.“ Nebo: „Nebuď vzteklá, to se tady nehodí.“ „Nebreč, podívej se, jak vypadáš.“ „Nežárli, vždyť se zase tak nic neděje.“

Už od dětství se učíme, že některé emoce jsou v pořádku a jiné bychom měli raději rychle zvládnout, schovat nebo se jich zbavit. Radost máme rádi, klid také. Se vztekem, žárlivostí, strachem, závistí nebo smutkem už to bývá složitější.

Já sama ale emoce čím dál méně vnímám jako pozitivní a negativní. Jsou to prostě emoce. Všechny jsou součástí našeho prožívání a všechny nám mohou přinášet nějakou informaci o tom, co se v nás právě děje.

Když se při terapii někoho zeptám, co cítí, poměrně často slyším něco jako: „Jsem strašně naštvaná. A vím, že bych neměla.“ Nebo: „Žárlím a vůbec se mi to na sobě nelíbí.“ Nebo „Srovnávám se, i když vím, že bych neměl/a.“ Člověk něco cítí a vzápětí se za to začne hodnotit.

Přitom mnohem zajímavější než otázka „Jak se téhle emoce zbavím?“ může být otázka:

„Co mi tahle emoce ukazuje?“

Emoce, které bychom nejraději necítili

Vztek, žárlivost, strach, smutek, zoufalství, odpor… právě tyto emoce bývají často označované jako nepříjemné nebo nežádoucí. Jenže každá z nich má v našem prožívání své místo.

Strach nás upozorňuje na možné nebezpečí. Vztek nás dokáže mobilizovat a může nám pomoci všimnout si, že někdo překračuje naše hranice. Smutek přichází například v souvislosti se ztrátou a pomáhá nám zpracovávat to, co se stalo.

A stejně jako kdysi i dnes emoce nesou určitou zprávu. Mohou nás upozornit, že něco potřebujeme, že se něco dotýká našich hranic, že nám něco chybí nebo že v našem životě potřebujeme něco změnit.

Samozřejmě neexistuje jednoduchý slovník, podle kterého by vztek vždy znamenal překročenou hranici a strach vždy potřebu bezpečí. Každý máme jiný příběh, jiné zkušenosti a jinak reagující nervový systém.

Proto mě při práci s klienty nezajímá jen co cítí, ale také co se pod jejich emocemi skrývá.

Co se stalo těsně předtím? Co mě na té situaci tolik zasáhlo? Co je pro mě v ní důležité? A co bych v tu chvíli potřeboval/a?

Právě odpovědi na tyto otázky nás někdy dovedou mnohem dál než snaha samotnou emoci co nejrychleji odstranit.

Co se děje, když emoce nechceme cítit?

Mnoho z nás se naučilo nepříjemné emoce zvládat především tím, že je potlačíme. Zaměstnáme se, všechno si vysvětlíme rozumem, začneme pracovat nebo si řekneme, že bychom přece měli být v pohodě.

Někdy to samozřejmě potřebujeme. Když jsme uprostřed silné emoce, nemusí být vhodná chvíle všechno okamžitě rozebírat. Potřebujeme se nejprve zklidnit, nadechnout, projít se, dát si čas nebo udělat něco, co našemu tělu pomůže vrátit se do většího bezpečí.

Jenže zklidnit emoci a dlouhodobě ji odmítat jsou dvě různé věci.

Pokud mě například opakovaně rozčiluje určitá situace s partnerem, můžu svůj vztek pokaždé spolknout a pokračovat dál. Možná ale stojí za to se jednou zastavit a podívat se, proč se právě tahle situace dotýká něčeho tak silného ve mně.

Možná už dlouho ustupuji v něčem, v čem ustupovat nechci. Možná se necítím respektovaná. Možná mám pocit, že všechno zůstává na mně. Anebo se současná situace dotýká něčeho, co znám už mnohem déle.

A najednou už vztek není jen něco, co potřebuji zvládnout.

Začíná mi dávat informaci.

Emoce v partnerství

Právě ve vztazích je tohle krásně vidět.

Partner něco řekne. Nás se to dotkne. Řekneme mu to. On se začne obhajovat. My máme pocit, že nás zase vůbec neposlouchá. On má pocit, že ať udělá cokoliv, stejně je to špatně.

A za chvíli už se nehádáme jen o jednu konkrétní věc.

Často se při párových terapiích dostáváme do chvíle, kdy začínáme rozplétat, co se v obou lidech vlastně odehrálo.

Jeden člověk říká: „Ty mě vůbec neposloucháš.“

A když se u té věty zastavíme, může se pod ní objevit: „Potřebuji cítit, že ti záleží na tom, co prožívám.“

Druhý člověk přitom může slyšet: „Zase jsi něco udělal špatně.“

A začne se bránit.

Najednou je mnohem srozumitelnější, proč se dva lidé, kteří se mají rádi a třeba se oba snaží situaci vyřešit, během několika minut dostanou do stejné hádky jako už tolikrát předtím.

Každý reaguje nejen na slova toho druhého, ale také na to, co tato slova spustila v něm samotném.

A právě proto podle mě někdy nestačí naučit se správně komunikovat. Můžeme znát všechny komunikační poučky, a přesto ve chvíli silné emoce reagovat úplně jinak.

Potřebujeme začít rozumět také tomu, co se děje uvnitř nás a z jakého místa v sobě právě mluvíme.

Můžeme znát všechny komunikační poučky, a přesto ve chvíli silné emoce reagovat úplně jinak.

Přijmout emoci neznamená nechat se jí řídit

Když mluvím o přijetí emocí, občas se setkávám s představou, že bychom tedy měli každou emoci jednoduše pustit ven.

Tak to nevnímám.

Můžu cítit obrovský vztek a nemusím na partnera křičet. Můžu žárlit a nemusím mu kontrolovat telefon. Můžu mít strach a nemusím se podle něj okamžitě rozhodnout.

Emoce je informace. To, jak s ní naložím, je další krok.

Právě proto považuji za důležité vytvářet mezi emocí a naší reakcí postupně větší prostor. Někdy nám k tomu pomůže dech, pohyb nebo chvíle o samotě. Jindy rozhovor, psaní nebo terapeutická práce.

Když intenzita emoce trochu klesne, můžeme se k ní vrátit a začít být zvědaví.

Co vlastně cítím? Kde to vnímám v těle? Co se stalo? Co mě na tom tolik zasáhlo? Co je pro mě v té situaci důležité?

A jedna z nejdůležitějších otázek: Co bych právě teď potřeboval/a?

Možná pod vztekem objevíme potřebu respektu. Pod smutkem touhu po blízkosti. Pod strachem potřebu bezpečí. Pod žárlivostí potřebu ujištění, že jsme pro druhého důležití.

A možná objevíme něco úplně jiného.

Odpověď nemusíme znát hned. Už samotná změna z „Tohle bych neměla cítit“ na „Zajímá mě, proč to cítím“ může změnit způsob, jakým se sebou zacházíme.

Emoce jako kompas

Čím déle s emocemi pracuji, tím méně mě zajímá jejich dělení na dobré a špatné.

Mnohem víc mě zajímá jejich zpráva.

Emoce nemusíme vnímat jako něco, co nám komplikuje život a co potřebujeme co nejrychleji odstranit. Můžeme se učit rozumět tomu, proč přicházejí, co se s námi děje a kam nás vedou.

A někdy nás právě emoce dovede k něčemu, čeho jsme si předtím vůbec nebyli vědomi.

K hranici, kterou potřebujeme nastavit. K rozhovoru, který dlouho odkládáme. K potřebě větší blízkosti. K touze po bezpečí, respektu nebo podpoře. Anebo k části našeho příběhu, která se v podobných situacích znovu ozývá.

Právě tady pro mě dostává práce s emocemi svůj skutečný význam.

Emoce ukazují směr. Nenaplněná potřeba nám ukazuje cíl.

Tahle myšlenka stojí také za mým mentoringovým programem Emoce jako lék v partnerství, ve kterém se učíme emocím rozumět, pracovat s tím, co se pod nimi odehrává, a využívat je jako cestu k hlubšímu porozumění sobě i našim vztahům.

Pokud vás tento způsob práce s emocemi oslovuje, můžete se o mentoringovém programu dozvědět více zde >>

Katy ♡

Chci zjistit více o programu Emoce jako lék

Další články